, pojedeme pole – les.
Přiznám se, četla jsem. Totiž měla jsem vybrat výběr z tvorby a na výběr se naskytl jen výběr výběru mých článků z BéBé. A byla jsem překvapená. Fakt jsem toho napsala docela dost. A byla jsem i překvapená, že celkem vtipně. Ale pokud byste to chtěli vědět, nakonec jsem stejně nic nevybrala.
Proč jsem ale neblogovala doteď? Můj blog končil příspěvkem “jsem šťastná” a pak se ztratil. Zjistila jsem, že to, co mě nutilo každý den zasednout k počítači a psát, s kým spím, bylo to, že jsem byla nešťastná. O čem ale psát, když jste šťastní a nechcete tomu, s kým jste šťastný, ublížit? Párkrát napíšete o počasí, jednou o politice, pak o ekonomii a nějaký neškodný příspěvek o tom, jak že se máte dobře a že tu zkoušku už máte za sebou. Řekněte mi upřímně, četli byste to?
Mám spíš pocit, že takových “superčlánků” je plný internet a není třeba, aby tohle delirium ještě někdo zhoršoval. Jenže potom ležíte v posteli, přemýšlíte o zajímavé věci a zjišťujete, že tohle je zrovna téma, které by bylo tak krásně bloguschopné. Jenže kolik dá práce otevřít tenhle editor a začít zase psát? Zase začít přemýšlet tak, že není naprosto nutné, aby vám čtenář porozuměl a že když neporozumí, jeho problém?
Aby nebyla mýlka, jsem stále šťastná. To, co mi ale chybí, je psaní. Kdybyste tedy měli nápady, o čem psát, sem s nimi. Mám malé tipy (spíš típky), ale ráda bych slyšela nějaké i od vás. V každém případě slibuju, že tentokrát psát určitě budu. Už jenom proto, abych měla zase pocit, že psaní je činnost, co jde dělat aspoň trochu rychle 